Za touto parádou se budeme muset vypravit za moře do země „červeného javorového listu“, přesně tam totiž v roce 2017 vzniká TRAVELER, heavy metalová parta, která si vzala do hlavy, že rozstřelí heavy metalovou scénu, přinese do ní závan mladické živočišné divokosti a agrese. V roce 2019 debutuje albem „Traveler“ a opravdu čeří hladinu metalové scény, daří se jí okupovat koncertní podia a festivaly nejen v Americe, Kanadě, ale vítr je zavane i do Evropy. Rok na to své pozice upevňují druhou deskou „Termination Shock“. Letos nám představují své třetí kovové album „Prequel of Madness“ a musím říct, „klobouk dolů“. Toto je přehlídka nakažlivých riffů, hraných v pekelné rychlosti, plných chytlavě nakažlivých melodií (je jasné, že se tato parta odráží od Maidenovských základů) a velkolepých sól, ty má na svědomí neskutečně kreativní duo Matt Ries a Torvin Schadlich. „Prequel to Madness“ obsahuje devět skladeb, které jsou vlastně jakým si ztělesněním všeho, jak by měl poctivý heavy metal v celé své kráse vypadat, stačí se zaposlouchat hned do první „topové“ skladby „Maydey“ (to má skoro sedm a půl minuty), tam najdete opravdu všechno. „Take The Wheel“ (asi nejvýraznější příklon k IRON MAIDEN) pokračuje v nastoleném tempu, skvělá je rytmická kytara a své přednosti tady v plné kráse předvádí i mistr hlasu Jean Pierr Abboud. „Dark Skull“ trošku zvolní, ubere plynu, nechá prostor hlasové ekvilibristice J. P. Abbouda (jedna z věcí, která mě zas tak nechytla); „The Law“ už zase nabírá na síle a hned je to znát (skvělá práce Nollan Benedety), zajímavá je tu i eskalace zpěvu v rychlejší deklamaci. „Rebels Of The Earth“ je kousek navazující na americkou power metalovou školu (QUENSRYCHEE), užijete si velmi kvalitního riffování, sólování a stoupajícího napětí, to „Heavy Hearts“ se po hlavě vrhá do zaběhlých heavy vod, které sem tam rozráží (hlavně při sborových zpěvech) hair metalovou nabubřelost (uprostřed skladby se blýskne se svou probublávající basou mistr Jake Axl Wendt). Finále je na dohled „No Fate“ jedna z těch přímočařejších, jednodušších skladeb o to chytlavějších. Úplný závěr obstará stejnojmenná „Prequel to Madness“, která je sice dlouhá, ale zahraná téměř ve speedovém tempu, jasně poukazuje na skutečnost, že rychlost, zběsilost v kombinaci s délkou a kvalitou se nemusí vylučovat. Jediné co se mi na novince nelíbí je takový „chaotický“, pestře barevný obal – Dylan Barstad (zmutovaná ošklivá, zelená chobotnice vypadnuvší z podivně zvrásněné červí díry??).
MARTIN BARTÁK, hodnotenie: 4,9/5
