LOST IN GREY (Ztraceni v šedi) kapela, kterou v roce 2013 založili Harri Koskela (zpěv, klávesy) a Anne Lill Rajala (zpěv a dvorní textař) původně jako krátkodobí projekt, to co bylo plánováno, ale přerostlo v regulérní hudební formaci, která míchá širokou škálu hudebních žánrů, čerpá z literatury, filozofie a života samotného a tím tvoří jakési hudebně dramatické teatrální dílo, to vše převádí do svých živých vystoupení. Kapela postupně vydává tři alba „The Grey Relams (2017)“; „The Waste Land (2019)“ a „Under the Surface (2021)“, ta se setkávají s poměrně vřelým přijetím a tím posiluje a posunuje LOST IN GREY k dalším hudebním dobrodružstvím, ty zhmotňuje na svém čtvrtém albu „Odyssey into the Grey“. Musím jen potvrdit zvěsti, které kolem LOST IN GREY poletují, tito průkopnící teatrálního metalu patří mezi nejslibnější a nejinspirativnější počiny finské metalové scény. Už hudební obsazení napoví Harri Koskela (klávesy, zpěv); Anne Lill Rajala (zpěv); Emily Leone (zpěv, housle); Aapo Lindberg (basa); Miika Haavisto (kytara); Jarno Suodenjoki (kytar); Teppo Ristola (bicí) ano hlavní ingrediencí je power symfonický metal, ale pozor pokud si hned vybavíte NIGHTWISH vězte, že se pletete, společnou mají pouze škatulku a to, že mají zpěvačku, v tomto případě dvě. Ano LOST IN GREY mají rádi symfonický metal a určitě chytnou za srdíčko příznivce EPICA, THERION, LUNATICA, NIGHTWISH, FLESHGOD APOCALYPSE, KATATONIA , ale jsou trochu jinde. Zpěváci Emily, Anne Lil a Harri, tvoří tři hlasové postavy prolínající se celým albem, zastřešují tak celý příběh a vnášejí do něj vlastní dotek prostřednictvím svých rozmanitých hlasů. Je pravdou, že při prvním poslechu úvodní „The Entourage“, pozvolné a dominantní orchestrace, čisté překrývající se ženské hlasy, mě trochu mleli, ale když se do toho z povzdálí přidal agresivní mužský „skoro“ chropot, zrychlení a zahuštění celkového soundu, začala skladba nabývat jiných rozměrů. To je to, co je potřeba vstřebat a potom proniknete do vnitřního světa LOST IN GREY. Následující „The Bottomless Pit“ (osmiminutová) začíná ve svižnějším tempu, potom dostávají prostor obě „divi“, aby předvedli svou hlasou pestrost a umění, perfektně se prolínají a doplňují, když si k tomu přidáte symfonické aranže ala THERION, máme tady skvostný song, s výraznou melodií, zpěvným textem a hlavně plný nápadů, zvratů, není čas na hluché místo, prostě se bavíte. Každá skladba představí kousek něčeho nového neobjeveného, třetí „Time“ vám nabídne v pozadí vzletných melodií pravověrnou black death metalou jízdu, která zní trochu skrytě, ale je tam a dokonale doplňuje atmosféru nahrávky. Z „Two Wolves“ se zase vyklube „téměř“ (pominuli ke konci mluvenou část) instrumentální věc s nádechem folklóru a lidových popěvků (housličky, flétny, jednoduché zpěvné linky). Za sebe musím vyzdvihnou dvě skladby „Vem Kan Segla Fooerutan Vind“, věc, která začíná velmi otřelým „umca, ca, bum“, ale přeskočí do pekelné black sypačky, aby zase časem došla na ústřední „umcaca“ doplněné o houslový part ústřední melodie (nevím proč, ale připomnělo mi to „Statečné srdce“), ale to hlavní teprve přichází, dominantní dětský sbor, pějící asi lidovou (dosti temnou) skladbu v rodném jazyce (doslova mě běhal mráz po zádech), poté se do toho vloží i ostatní zpěvy, black metalová „sypárna“ zůstane v pozadí, sbory zmohutní a výsledek je naprosto odzbrojující, moje naprostá jednička. Druhou je „Hailuoto“ opět v rodné finštině, tentokráte folk world music, jen v povzdálí drnkající kytary, flétna a čistý jemný ženský zpěv. Zavřete oči a necháte se unášet kamenitými plážemi, které bičuje rozbouřené moře, finština je poměrně tvrdý jazyk, ale tady se naprosto vyjímá (je to jako jemnější a přístupnější WARDRUNA). LOST IN GREY to je pozvánka do nikdy nekončících dobrodružství, kde hudba a vyprávěný příběh jde ruku v ruce. Odhalte jejich krásu.
MARTIN BARTÁK, hodnotenie: 4,9/5
