Stálice Finské scény a hlavně „folk“ metalové scény KORPIKLAANI nám v dubnu předhazují již své dvanácté album „Rankarumpu“. Tuto partu není možné přehlédnout, minout, protože jejich skladby byly a jsou nepřeslechnutelné, hlavně velmi originální. KORPIKLAANI si vybudovali svůj charakteristický hudební styl s typickým zvukem a proto se nemůže stát, že byste ji nerozeznali mezi spoustou dalších folk metalových kapel. Některé jejich skladby jsou tak notoricky známé, že doslova „zlidověli“ („Vodka“; „Ievan Polkka“; „Beer, Beer“; „Metsämies“; „Leväluhta“) a co nám Jonne Järvelä a spol přichystali pro tentokráte? Kupodivu novinka zní jako by tuhle starou partu někdo polil živou vodou nebo jim dal vykouřit nějakou tu finskou „pure“ lesní směs, nový materiál je pořádně rychlý, žádné zbytečné „um caca um“, ale pěkně svižně dokola. Hudebně je to samozřejmě KORPIKLAANI jak vyšité, dokonce bych řekl, že je daleko více chytlavější než jejich předchůdci. Samozřejmě, že zde zaslechnete typické KORPIKLAANI postupy, nástrojové spektrum, stále pestré (mimo klasiku, housle, akordeon), v textech opěvují opět finskou přírodu, mýty a vůbec Finsko jako takové. Hudebně není co vytknout, protože masteringu a nahrávání se ujmul Svante Forsbäck, který je známý spoluprací s RAMMSTEIN. Album jsem slyšel několikrát, ale na to abych rozpitvával podrobně každou skladbu je to ještě hodně čerstvé, ale třeba taková „Kotomaa“ je otvírák jako prase, intenzivní, divoká, silně melodická a zpěvná, prostě skladba odrážející to „top“ z tvorby KORPIKLAANI, další potencionální hit. Prostě novinka „Rankarumpu“ je přesně taková jaká měla být a jakou jste očekávali.
MARTIN BARTÁK, hodnotenie: 4,8/5
