Úplnou náhodou jsem si pustil úryvek jedné za skladeb kapely AITTALA, která v těchto dnech vydala další z řady svých nahrávek, tentokráte je to již sedmé album a nese název „Machines“. Věřte nebo ne, tento kousek mnou projel jako výboj elektřiny, okamžitě jsem jej doposlouchal a následně si přehrál celou desku a to hned několikrát. Toto album rozhodně stojí za to, abych se s vámi o něj podělil. AITTALA vznikli někdy kolem roku 1991 v Holandsku a jejího zrodu stál Erik Aittala (kytara, zpěv, klávesy), hrál, skládal, koncertoval a celkem se dostával do povědomí fanoušků, ale jak už to bývá, přichází pauza, po které se vrací až v roce 2008 a začínají vydávat zmiňovaná alba: „Bed of Thorns“ (2009), „Haunt Your Flesh“ (2011), „Effigy“ (2014), „American Nightmare“ (2016), „False Pretenses“ (2019) a „Live to Regret“ (2022). V tomto mezidobí sestavu doplňuje Gary „Zeus“ Smith (bicí a zpěv) a „All Lugo“ (basa). Úvod máme za sebou, co je na tom spolku tak zvláštní? Tito maníci v sobě kloubí raný progresivní metal, který mísí s moderní zuřivostí archaického thrash metalu s dostatečnou příměsí doom metalu, stoner rocku a vše toto pospolu vytváří unikátní hudební směs. „Mechines“ je příkladem dokonalého evolučního cyklu, základem tohoto alba totiž tvoří čtyři skladby, které kapela nahrála v mezidobí let 1991-1997, řádně je oprášila od nánosu nostalgie, nahrála znovu a nabízí desítky let starou metalovou zuřivost s charakteristickými prvky kapely. Celkově tato nahrávka působí naprosto impozantně a přesvědčivě, tady je vidět, že i poměrně starý materiál po vhodné úpravě neztrácí nic na síle. Úvodní „Machines“ rozeznívají hutné riffy, které sklouznou do uvolněnější thrashové vybrnkávačky, kterou někde ve spod probublává dominantní stonerová basa. Povedený heavy kousek oživený řízným sólem, který ohlašuje zlom, najednou je tu akustická kytara, výrazná melodie s čistým zpěvem (ne tak ledajakým, klobouk dolů) a zase přechod do metallicovských kytarových záseků. Tyto zvraty a přechody na sebe dokonale navazují, skladbu netříští, spíše ji stupňují. Super! Krom tohoto songu jsem propadl „ Misery“ (začlenění zdvojených vyhrávek, hudební klavírní linka nesoucí se téměř celou písní, procítěný zpěv); „Myself Deceived„ a „To Know the Man“, které tvoří tu temnější stránku alba, jsou to věci, které již tenkrát dostali do vínku prorazit a stát se populárními. Staré songy byly doplněny dvojicí novinek „Machines (Prologue)“ a „Machines (Epilogue)“ ty tvoří právě to pojítko nové a staré, tím se kruh uzavírá. AITTALA je tady a s ní skvělá nahrávka.
MARTIN BARTÁK, hodnotenie: 4,3/5
