LOST SOCIETY – Hell Is A State Of Mind

Kdo by neznal skvělé thrash kombo ze země tisíců jezer LOST SOCIETY, kteří se výrazně zapsali do povědomí posluchačů již svým debutem „Fast Loud Death“ (2013) a svými dalšími alby jen upevňovala své stále stoupající pozice „Terror Hungry“ (2014); „Braindead“ (2016). V roce 2019 vydávají „No Absolution“ a tady se zdá, že agresivní thrash začíná inklinovat k metalcore či groove, ale bylo to bráno jako jakési pomíjivé sešlápnutí s cesty. Ten opravdový šok měl teprve přijít, rok 2022 a deska „In The Sky Came Down“, kde se thrash úplně ztrácí v záplavě nu metalových, metalcore rytmů, dokonce byli přirovnávaní k LINKIN PARK či KORN, reakce na album byli velmi rozporuplné (mě se líbilo a nám tam i několik svých favorizovaných kousků). Ptáte se, proč to všechno tady píšu? Hned vám odpovím. Píše se rok 2026 a v březnu vyšel „Hell Is a State of Mind“ šestá deska, která zamotá hlavu všem! A to doslova! Tím, čím se prezentovali na minulé desce, to byl jen nepatrný náznak toho, co se honí této partě v hlavách. Úvodní „Afterlife“ plnohodnotně navazuje na minulou desku a klidně by mohla být její součástí. „Black Diamond“ jen poukazuje na to kam až se LOST SOCIETY rozhodli jít, jestliže minule teprve balancovali na hraně groove/thrashe a nu metalu, tak tady dokončili ten krok a stávají se čistým hybridem metalcore a nu metalu, plným orchestrálních zvuků na dokres intenzivní dramatičnosti. Samy Elbann (kytara, zpěv); Arttu Lesonet (kytar); basák Mirka Lehtinen a bubeník Tapani Fagerström rozhodně udělali obrovský krok vpřed, ten je nezaměnitelný, neomezený a hlavně bezvýhradně jejich. Nezbývá než ho akceptovat a pokusit se absolvovat tuto cestu s nimi, protože ruku na srdce, po několika posleších uznáte, že „Hell Is  A State Of Mind“ není vůbec špatná. Samy stejně jako dřív intenzivně a dramaticky vyřvává své texty („Synthetic“), ale klidně sklouzne do umírněných, čistých ploch, kde zní naprosto smířlivě a lidsky („Is This What Your Wanted“ nebo „Kill The Light“). Ano nahrávka je výrazně pompéznější co se týče přístupu práce s orchestracemi (Joonas Parkkonen), smyčcemi („Láppet Du Vide“) a téměř filmovou hudbou, ale přitom zůstává razantní a dostatečně agresivní, jediné co se vytratilo, je zběsilá rychlost.

MARTIN BARTÁK, hodnotenie: 4,7/5