DRUKNROLL není žádnou neznámou, protože Metal Scrap Records redakci RH pravidelně zásobuje jejich hudebními počiny. O tom, že je tento spolek poměrně plodný, není pochyb. Poslední album „Unbalanced“ vyšlo v roce 2018, poté následovala dvě EP „Doomed Love“ (2019) a „Dead Phone“ (2020) a koncem roku zatím poslední deska „Freakingface“. To, že jsem zmínil obě EP, není náhoda, ony jsou totiž v plném rozsahu zaznamenány i na „Freakingface“. Trochu nechápu smysl, protože to není tak dávno co vyšli samostatně, snižují tak atraktivnost novinky, z deseti skladeb, šest znáte. Možná stačilo vydat další EP se čtyřmi novými kousky, ale to není moje „máčka“. O tom, že se kapela snaží hrát moderní metalovou muziku, která v sobě kříží heavy, thrash, možná i prvky death metalu, není pochyb. Že se jim daří, s každou další nahrávkou posunout kousek výš, taky není pochyb. Líbí se mi nápad s využitím dívčího hlasu „My Fateful Day“ v kombinaci s orchestrem. Je to uvolněnější skladba, ale kvalita a nápad se jí nedají upřít. Asi nejlepší věc z novinek. „Freakingface“ moderně thrashující skladba i přesto, že začíná klavírní předehrou. Má razanci, neotřelé postupy a nápady s různými samplíky a vsuvkami jsou vítaným zpestřením. Další novinkou je „I´m A Parasite“, na mě až moc překombinovaná, koketující s techno thrashem zahaleným v jakési mystické, temné auře, kterou slýcháme u symfo black kapel, některé pasáže připomínají FEAR FACTORY. Úplný závěr obstará „A Black Hole“ s tajemně vesmírným začátkem, impozantními sóly, probublávající basa dostává také dost velký prostor. Zbytek skladby je prosycen všude přítomným idustrial lomozem a kytarovými spletitými space rify, do toho stroze recitovaný text. Že by náznak, jakou cestou se tato parta bude dál ubírat? DRUKNROLL opět nezklamali.
MARTIN BARTÁK, hodnotenie: 3,3/5
